Ráno máme budíčka na 7.00 a jdeme na snídani k paní, která sousedí s kmenem. K jídlu máme míchaná vajíčka, strouhaný sýr, kukuřičné placičky a smažené tvrdé banány platano.
Po snídani nás provází Romaldo vnuk stařešiny na jeden z nejvyšších kopců v parku Tayrona. Po cestě míjíme jednu z chatrčí, kolem které je zahrada, na které se pěstuje všechno možno, co roste v tropech.
S jazykem na vestě přicházíme na kopec, ze kterého je nádherný výhled na karibské moře, které vidím poprvé v životě při takové příležitosti.
Ustane sdílení mezi námi a já si lehám na zem, abych si odpočinul. Když koukám po stromech, tak se najednou mihne kolibřík. Je tak rychlý, že nemám žádnou šanci ani vytáhnout foťák.
Všichni pomalu vyráží na cestu dolů. Já zůstávám jako poslední a jsem osamocen. Jsem absolutně naladěn na tento svatý kopeček. Souzním s veškerou přírodou. Mé plíce se rozpínají a spínají jako příliv a odliv moře.
Jsem v přítomném okamžiku. Jsem ve stavu Božského vědomí. Soucítím se vším. Jsem vděčný za dar života, odvahy a svobody. Jsem ve svém srdci, které je zcela otevřené. Cítím se jako král džungle.
Byť se mi nikam nechce, tak i já začínám sestupovat dolů s neskutečnou lehkostí a stavem bytí. Každý můj krok je vědomí a souladný se stvořením. Do kopce na proti jde jeden kogi indián se svou ženou a dvěma malýma dcerami.
Zdravím je v jejich jazyce – sajma loche (dobrý den). Bylo krásné vidět celou rodinu indiánu po hromadě v jejich přirozeném prostředí. Stejně jako já ,tak i holčičky se otáčely a zvědavě jsme na sebe pokukovali.
Skupinu jsem dohnal. Cestou zpět jsme zase procházeli kolem domu jednoho indiána a koukali, co všechno roste na jeho zahradě. O kus dále narážím na kakaovníky. Stromy a jeho plody si láskyplně prohlížím. Kakao mi přirostlo k srdci a tak se nemohu vynadívat. Bytostně miluji kakao. Prožívám v srdci velké štěstí a jsem vděčný.
Dopolední výšlap na kopec byl u konce. V kogi vesnici si balíme věci a jdeme se rozloučit za stařešinou a jeho blízkými. Předáváme jim finanční a hmotné dary. Stařešina Alejandro hovoří v jejich jazyce a jeho syn Juan vše překládá do španělštiny. Já vše pozoruji a natáčím.
Po rozloučení dávám kameru na stranu a ve španělštině oslovuji stařešinu Alejandra. Daruji mu mnou vlastnoručně vytvořený svazek šalvěje řecké na vykuřování. On jej příjímá. Svazek zapaluji a on cítí její vůni. Jeho reakce je kouzelná. Žádám jej o fotku s ním s čímž souhlasí. Děkuji (sejdžarme) mu a loučím se (lenkuge) s ním v jeho rodné jazyce.
V jejich obchůdku nakupujeme kávu, med, náramky z korálků, nebo jejich typické tašky přes rameno z bavlny. Jsem nadšený, jak z hezkých věcí, které jsem si koupil, tak z celé návštěvy Kogi vesnice a všech hezkých prožitků. Mé srdce je naplněné štěstím. Po návratu domu dávám kupajdu v řece a upocenému tělu z tropického vedra, tak dopřávám úlevu.
Máme před sebou poslední noc před odjezdem. Před večeří se na hotelu objevil francouz, který pěstuje se svou ženou kakaovníky a vyrábí kakao. Naneštěstí veškeré kakao vyprodává, než jsem se k němu dostal. A tak s ním po večeři jdu do jeho nedalekého domu. Nakonec tam s nimi trávím celou úžasnou noc povídáním si o kakau a zpátky se vracím až ráno za světla. Byl to Boží den.
