Splnil jsem si další sen. Už dlouho jsem si chtěl vyzkoušet jednoduchý život v přírodě. Tato zahrada bude teď mým domovem.
Není tady elektřina a ani pouliční osvětlení (světelná poluce). Je tady čistý vzduch, úžasná voda ze studny, naprostý klid, v noci přirozená tma a jsou vidět milióny hvězd a mléčné dráhy. Navíc je tady telefonní signál, takže mám přísup na internet a notbuk nabíjím ze solárního panelu. Vstávám a chodím spát se sluncem. 2 krát denně před snídaní a večeří cvičím jogu. Jednou za týden držím půst, což je mnohem snažší v přírodě než ve městě. Jím teď jen rostlinou stravu a produkuji pouze biologický odpad, který zakopu do země. Vařím na plynové bombě jako moje babička. Oblečení si peru v ruce a záchod je všude kolem mě.
Žiji pod 250 let starým stromem, který je mi pokojem, pracovnou, kuchyní, obývákem, nocležnou a přes den dělá krásný stín a chládek. Pravda, moc nábytku nemám, protože tady ve skalnaté poušti moc stromů neroste. Přes den píši knihu, kterou bych nejradši psal ručně, aby to bylo stylové, ale na počítači je to holt dneska praktičtější. Mimo to chodím na procházky, prozkoumávám okolí, lezu po skalách nebo se učím arabštinu z knížky. Párkrát denně se chladím v bazénku s výhledem na celé údolí a Marina Bay Sands (singapurský nejdražší střešní bazén na světě) je v porovnání s tím úplně hadr.
V rámci zahrady je malá místnost, kde kdysi žil pradědeček mého kamaráda s celou rodinou. Vypadá to tam jako v muzeu. Do ní se schovávám, když je hodně velké vedro nebo mě hodně otravují mouchy. To vše mi beduínský kamarád, se kterým jsem se tady ve Svaté Kateřině seznámil, pronajal za hubičku. Když jsme vše domlouvali, tak se mě ptal kolik let chci zůstat. Já jsem mu s úsměvem řekl, že měsíc až dva. Doufám, že odsud dokáži odjet. Cítím se tady úžasně a lepší místo na psaní mé knihy jsem snad najít nemohl. Život je boží – bohudík. Pavel
