Černá Hora je jedna z nejmladších zemí na světě. Do roku 2006 patřila do pozůstatku bývalé jugoslávské federace. Nyní si však jde svou vlastní cestou.
Do hlavního města Podgorica jsem přijel večer. Město je malé, moderní a velmi bezpečné.
V Podgorici jezdí jak staré, tak moderní autobusy.
Podgorica je v podhůří hor.
V Podgorici jsem se moc nezdržoval a vyrazil k moři. Dojel jsem do města Bar, kde jsem se poprvé na své cestě vykoupal v moři.
V noci jsem si prošel historické centrum Baru.
Marko, který mě vzal z Podgorice do Baru, mi nabídnul, že můžu přespat v jeho apartmánu, který má kousek od Kotoru. Marko pracuje v rodinné stavební firmě, která staví kamna, sauny, bazény a další pro bohaté Rusy, kteří se usídlují na černohorském pobřeží. Celkem slušně se tím živí, i když je pořád na telefonu.
Apartmán nebyl moc vybavený, protože ho nedávno pronajal. Byla v něm však teplá sprcha, gauč na spaní a byl krásný výhled na okolí hory.
O snídani jsem měl postaráno. Přímo u jeho domu byla malá vinice, kde jsem si pochutnával na zralém hroznovém vínu.
Apartmán je nedaleko Kotoru, který jsem navštívil.
V centru pobíhalo mnoho koček – narozdíl od balkánských psů.
Kotor leží v největším fjordu v jižní Evropě. Je to staré město s přístavem, historickým centrem a ruinami pevnosti na kopci.
V Kotoru jsem strávil celý den. V noci bylo pěkně chladno a já to měl zpátky na apartmán dobrých 10 km. Stopnul jsem si 3 kluky. Jeli si koupit něco na zub do Baru. Jel jsem nakonec s nimi, ochutnal kebab v palačince a pokecal o životě v Černé Hoře.
Druhý den ráno jsem vyrazil na stopa. A stopnul jsem Honzíka a Lubicu v luxusním karavanu. Viděli mou českou vlajku na baťohu a tak mi zastavili a vzali mě. Měli namířeno do Řecka. Projel jsem s nimi zbytek Černé Hory. Pozvali mě na výborný oběd.
Na jihu kousek od hranic s Albánií jsou dvojjazyčné nápisy.
