Z Dahabu jsem vyrazil v poledne. Sandály jsem si nechal na batohu a telefon s mapou v batohu. Kolemjdoucích jsem se ptal na cestu do Sharm el Sheik. Byl jsem na konci Dahabu těsně před čekpointem, kde jsem stopnul super nakláďak, který mě vzal bez peněz. Na čekpointu to prošlo velmi hladce. Policistovi jsem ukázal pas a po chvíli jsme frčeli. Řidič Abdul mi říká, že se ho policisté ptali, jestli si vzal za svezení peníze a když jim řekl, řekl že ne, tak ho zdrbali, že měl. Já jsem mu na to pověděl, že je dobrý člověk. Do Sharmu vedla cesta skrze hory. Občas byla podél cesty v poušti nějaká beduínská vesnice. Abdul to valil 120, takže jsme do Sharmu dojeli za hodinu. Vyhodil mě v centru a já si to šmajdal bosky na okraj. Říkal jsem si, že jít bosky po cestě plné rozbitého skla a kamínků je větší výzva, než stopování samotné. Po půl hodině chůze jsem zase stopnul Abdula, který už měl vyloženo, ale jel jenom na okraj.
Po chvíli se mi podařilo stopnout další náklaďák, který jel 100 km vzdáleného města Tur. Ani jsem se nenadál a už jsme si to frčeli. Když jsme přijeli na policejní čekpoint před Turem, tak to všechno začalo. Policisté mě vytáhli z náklaďáku i z batohem. Řidič mi mezitím odjel, což mě pěkně nasralo. S pasem mě dovedli před policejního kapitána. Jako vždy jsem uctivě pozdravil Salam alejkum. Ten se na mě ani pořádně nepodíval, hnusák jeden. Na stole si na kahanu ohříval kávu, což vypadalo strašně hustě. Olíznul si prst a začal strašně důležitě listovat mým pasem. Došel na stránku s íránským vízem. Tam se na chvíli zastavil. Mezitím mě odvedli do vedlejší kanceláře. Přišel za mnou mladý egyptský voják Saíd. Co chvíli dal do kupy nějakou otázku v angličtině a já mu na ni odpověděl, z čehož měl vždy obrovskou radost. Chvíli jsme si takhle povídali a pak říká, že přijel náš generál. Ten pokynul, ať mi prozkoumají batoh. Všechny věci jsem jim ukázal a moc dlouho to nezabralo. Hovořil jsem dále se Saídem. Říká, že už tady měli cyklistu nebo turistu v autobuse, ale bosého stopaře s plnovousem a palestinou na hlavě ještě ne. A že prostě vypadám jako DAESH. Začal jsem si strašně nadávat, že jsem se neoholil. Úplně jsem zapomněl, že by to někomu mohlo vadit.
Generál začal zkoumat můj pas a když ho celý projel, tak říká, kde že mám razítko s vízem. Tak jsem mu ukázal, že jeho kolega to nalepil až na předposlední stranu. No dobrý můžeš jít, ale musíš je busem. Vymyslel jsem si, že se svezu autem do města, abych si ho vyfotil a že pak pojedu autobusem dále. S tím souhlasili a začali pro mě stopovat auto. Projížděl pickup, který řídil beduín. Koukal jsem na ně, proč mi jej nezastavili. Saíd se na mě podíval a říká to je beduín. Všichni beduíni jsou teroristi, kteří tě unesou. My ti stopneme Egypťana. V duchu jsme se tomu usmál a v dalším autě už seděl. Pán mě vzal to centra Turu. Došel jsem pěšky na okraj a stopoval dále. Stáli tam nějací malí kluci a když jsem jim řekl, že mířím do Káhiry, tak mi strašně ochotně začali stopovat auta. Když se nějaké auto nezastavilo, tak se rozběhli a obětavě běželi za ním.
Pak mi zastavil Musa a vzal mě před čekpoint na konci města. Byla už tma a já se postavil pod lampu, abych byl vidět a stopoval dále. Po chvíli si mě všimli těžkoodění policisté a 4 se blížili ke mě. Chtěl jsem se té konfrontaci vyhnout a přijet na čekpoint v nějakém autě. Nepodařilo se. Tušil jsem, že to bude zase mazec, tak jsem si aspoň rychle obul sandály, ať nejsem takový hipster. Blížili se ke mně s pistolemi v ruce a něco křičeli. Když přišli blíže, tak jsem pochopil, že chtějí, ať jdu dále od mého batohu. Myslel jsem si, že jsem na předchozím čekpointu dostal sadu. Byl to však omyl. To co, mě čekalo, bylo 10 krát horší, protože byla tma. Policista ověřoval mou podobu podle pasu. Moc sem se mu nezdál, s dlouhými vlasy, plnovousem a palestinou na hlavě.
Začali mě celého prohledávat a pak se pustili do batohu. Všechno z něho vyhrabali. Všechny foťáky a telefony začali postupně odnášet na čekpoint. Pak vytáhli macbook a nesli ho pryč. To mě nasralo a začal jsem se vztekat a česky jim nadávat. Jeden voják držel v ruce kalacha a v druhé mého macbooka. Najednou mu vyklouznul z obalu a spadl na zem. Myslel jsem, že vezmu ten jeho samopal na místě ho zastřelím. On mě jenom pořád uklidňoval a já ho prosil, ať na něj dá do prdele pozor. Všechny technologie dali do jednoho z vodotěsných pytlů. A odnesli ho na čekpoint… Oblečení jsem si dal zpátky do batohu a šli jsme na čekpoint. Zahlédl jsem, že tam nějaký borec natíral obrubník. Připomnělo mi to, jak jsem se v noci přilepil na poštovní schránku v Dahabu a v duchu se smál. Když jsem přišel, tak jsem jim na to čerstvě natřené o kousek dále samozřejmě šlápnul, protože jsem nevěděl, kam dříve koukat z té přemíry pozornosti. Sedl jsem si a čekal. Všech těch 15 policistů a vojáků začalo koukat na všechny ty foťáky, baterky, ovladače na gopro a dalekohled. Až to všechno prošmejdili, tak mi řekli OK Antonio, můžeš jít. Samozřejmě mě pustili pod podmínkou, že pojedu autobusem. Nechtěl jsem klást odpor, protože by to nikam nevedlo. Potřeboval jsem od tamtud vypadnout a tak jsem se busem svezl do nejbližšího města.
Dojel jsem do Abu Redes, kde jsem konečně ucítil svobodu. Chtěl jsem přespat v mešitě, ale byla zamčená. Schoval jsem se před větrem aspoň na záchody. Po chvílí, když jsem odpočíval, přišel nějaký chlápek a moc nechápal, co tam dělám. Rychle jsem pochopil, že pro někoho šel a tak jsem vzal rychle nohy na ramena. Mezitím mě však dostihl chlápek od tajné policie. Celé kolečko začalo znovu. Ukaž pas, odkud jedeš, kam jedeš, jak dlouho tady jsi, proč tady jsi, jak jsi cestoval, ukaž nám, co máš v batohu. Odvezli mě na policejní stanici, kde byl pro změnu strašně hustý kapitán, který byl nejvíc na pohodu. Máš kolo nebo jedeš stopem? Zeptal se. Furt někam volal, mezitím mě čekoval a řešil dalších 10 věcí naráz. Ukázal jsem jim, že dělám videa. Ptali se, kdy že to bude na National Geographic, což mi zalichotilo. Jeden z polcistů zase nemohl najít vstupní razítko v pase. Všichni na něj mají profesionální slepotu. Udělali mi čaj a nabídli i nějaké nudle.
Asi po hodině kapitán říká: Víš co Pavle, nechám tě zavézt na nejbližší policejní čekpoint a odtamtud ti nechám stopnout auto graits do Káhiry. Úplně se mi rozzářily oči a málem jsem roztál blahem. Věděl jsem, že je to super týpek, ale tímhle mě fakt dostal na kolena. Konečně mě někdo chápal. Byl jsem mu tak vděčný. Dovezli mě na čekpoint. Jelo jedno auto za 10 minut a noc byla pěkně chladná. Když jsem se šel vyčůrat, tak jsem viděl kolem pobíhat lišku. Nakonec po dvou hodinách, když už jsem byl total promrzlý, protože se mi nechtělo se oblékat a věřil, že už každou chvíli někdo pojede, tak se objevil Mohamed a s pickupem a jel až do Káhiry. Byl to příjemný gentleman. Asi aby neusnul, tak celou dobu větral a já mrznul v autě ještě více. I tak jsem totální únavou usnul. Na břeh Suezského kanálu jsme dojeli asi po dvou hodinách.
Těšil jsem se, jak ho výsostně překročíme po mostě. Akorát, že jsme tu vodu podjeli tunelem. V něm jsme se ještě na půl hoďky zasekli, protože tunel opravují a je funkční jenom jeden pruh. Toho jsem využil a oblékl na sebe skoro všechno oblečení, co jsem měl a všechny 3 páry ponožek do -20 C. Při oblékání spodek jsem nechtěl mávat nahým zadkem na ulici a tak jsem si vlezl do pickupu. V tom však přišel Mohamed a protože mě nikde neviděl, tak dveře toho pickupu (a mě uvnitř) zavřel, což bylo strašně vtipné. Překročit Suezský kanál bylo pěkné vzrůšo – asi jako když jsem jel poprvé do Anglie podzemním vlakem přes lamanšský kanál.
