S Amirem jsem byl domluvený, že mi ukáže, jak to chodí ve vesnici Nuri. On byl kdysi voják, ale pak se vrátil do své rodné vesnice a začal se živit jako farmář. Osedlal svého oslíka a pak povídá: Naskoč. Vyrazili jsme k Nilu, podél kterého vede cesta do dalších vesnic.
Seskočil a nechal mě oslíka řídit. Byl jsem z toho unesený. Vzal jsem do ruky opratě, švihl s nimi a zvolal huš. Oslík se rozjel. Amir běžel přede mnou a natáčel mě. Připadal jsem jako správný sedlák a užíval si pocity vzrušení.
První zastávka byla u rampy s obrovským čerpadlem, které čerpalo vodu z Nilu do kanálu pomocí, kterým se zavlažovaly přilehlá pole. Dále mi ukázal místní velbloudy a buvoly. Cesta nabízela nádherné pohledy na Nil, palmovou džungli a vzdálené skalnaté kopečky v poušti.
Zastavili jsme se u výrobny cihel. Kluci byli z jižního Súdánu. Jeden kluk přehazoval hromadu hlínu slepenou trusem. Druhý hlínu ukládal do kovové formy a třetí ji přenášel do prostoru, kde se sušila. Vyzkoušel jsem si jednotlivé práce s hodnocením, že mi to celkem jde. Voda se čerpala z nedaleké studny pomocí čerpadla, které bylo vyrobeno v Indii.
Vrátili jsme se k Amirově domu. Ukázal mi zahradu, kde mu rostou banány. Jeden banánovník zrovna dozrál a tak ho odřezal, položil na zem a zakryl jeho listy. Banány byly ještě zelené, ale řekl, že za tři dny budou akorát. V jeho zahradě byly rovněž mladé mangovníky, které pěstuje na prodej.
Pozval mě do domu svého otce. Jeho tátovi bylo 83. Ležel na posteli a četl si knihu. V rámci mé základní arabštiny jsme probrali staré časy jako Československo, Sovětský svaz a Hitlera. Ptali se mě proč nikdo do Súdánu nejezdí. Řekl jsem jim, že lidé koukají na televizi a mají strach z války. Řekli mi na to, ať se k nim přijdou lidé podívat a oni jim tu “válku” ukážou.
Následovalo pozvání ke snídani, která je v Súdánu většinou kolem 10.-12. hodiny. Měli jsme omáčku z okry s chlebem kisra (palačinka z kukuřičné mouky), hranolky, kousky kuřete, okurkový salát, smažený karbanátek z drceného hrášku, vajíčko a samozřejmě nechyběly fazole a súdánský chleba. Jako dezert byly bio banány – to vše jsme spláchli horkým slazeným čajem.
Po obědě Amir zjistil, že mu utekl osel. Nebylo se čemu divit, je to jenom osel. Neudržel jsem se a začal jsem se smát, zatímco Amir působil ustaraně. Hodil to však za hlavu a vyrazili jsme znovu na pole. Neobvykle pro mě jsem stál před kamerou a Amir konejšil své fotografické choutky. No musel jsem uznat, že pro to měl cit, protože některé jeho fotografie byly opravdu povedené.
Amirovi přijel zákazník na mladé mangovníky a tak jsem mu pomohl je nanosit do auta. Byl jsem rád, že konečně můžu být nějak užitečný, když se o mě tak královsky starají. Vrátil jsem se domů. Před západem slunce přišel Omar, který bydlel hned vedle a donesl mi večeři.
Měl jsem kuřecí vývar, do kterého se vymačkal citron, rýži, smažený lilek, zeleninovou omáčku a chleba. Dosyta jsem se najedl a byl nadmíru spokojený. To jsem však netušil, že po večerní modlitbě kolem 21 hodiny bude ještě jedna večeře. Ta nebyla královská, ale tentokrát božská.
Na největším podnosu, který jsem snad v životě neviděl, donesli strašnou hromadu jídla. Pravda, bylo to pro mnoho lidí, ale i tak jsem už neměl místo. Bylo absolutně nemožné odmítnout. To, že už jsem už jednou večeřel, nebylo vůbec bráno na zřetel. Ze slušnosti jsem souhlasil, že každé jídlo aspoň ochutnám. Jakmile jsem začal jíst, tak mi pod nos začali strkat kousky jednotlivých jídel, čímž se hostovi prokazuje úcta.
Bylo to moc příjemné, ale já neměl kam jídlo dávat. Něco jsem pojedl a byl jsem rád, že jsem nepraskl. Po té ještě následoval čaj s mlékem, do kterého Súdánci dávají neuvěřitelné množství cukru. Občas mi připadalo, že do skleničky plné cukru lijí čaj. Říkal jsem si, že jestli nedostanu tu noc cukrovku, tak už nikdy.
